neděle 23. července 2017

GGUT 2017 - pohádka s (ne)šťastným koncem

Natáhla jsem ruce k nebi a dotkla se mraků. Sevřela jsem je v hrsti. A trhla. 
Cpala jsem si mraky do pusy, hltala je, polykala. Srdce mi bilo jako splašené. 
Slunce se vyhouplo nad obzor. 
A já se s nohama víc na zemi než kdy v životě dotýkala nebe. Jako bůh An jsem v sobě pohltila celý svět v okamžiku, kdy on spolkl mě.

Jestli si někdo myslí, že heroin je návykový, měl by zkusit tohle.


GROSSGLOCKNER ULTRATRAIL 2017
110 k - 6500 m

O tom, jak o GGUT sním, jsem psala. Psala jsem i o tom, jak jsem se narychlo vloni přihlásila na zkrácenou, 50 km dlouhou trasu. Psala jsem o tom, jaké to bylo tu padesátku běžet. Psala jsem o tom, jak jsem se na celý GGUT přihlásila, o tom, jak se bojím a těším. A taky o tom, jak doufám. A protože je neděle po závodě, je načase napsat, jaký to celý bylo. A že to byl panečku den.
Do Niedernsillu jsme tentokrát přijeli o celý týden dřív. Hned v neděli jsme zvládli sebe i děti zlikvidovat na túře na Weissee, která se nejdřív zvrhla v lezení po žebřících a lanech s Madlenkou a pak ve snášení na střídačku jedný a druhý na parkoviště, neb jsme nestihli lanovku a museli dát těch 6,7 km na 1000 výškových metrech po svých. Rodiče roku. Párhodinový táhnutí skoro 16kilový Katky na ruce se na mně dost nepříjemně podepsalo a běhat jsem proto pak byla už jen jednou a jen na chviličku.
Máša čeká, až se k ní s Káťou dohrabeme


A pak tu byl pátek. Přiznávám se bez mučení, že jsem v poslední dny byla krajně nesnesitelná. Měla jsem takový nervy, že jsem nedokázala pořádně ani číst, spát nebo pracovat - zadělala jsem si tím pádem na krušný srpen, ale co se dá dělat. First things first - život je holt otázkou priorit, jak nás naučila kdysi jedna z reklam na jakési španělské auto.
Dopoledne jsme vyrazili hromadně do Kaprunu vyzvednout číslo, nechat zkontrolovat povinnou výbavu a vyfotit se u cílový brány, to kdybych se k ní náhodou už nedostala. 
Klepou se mi kolena... Mimochodem - povšimněte si mýho vytuněnýho dvacetilitráčku - fusekle na popruhy na silikonový láhve jsem přišívala cestou do Rakouska v autě - a fungujou skvěle!
 Ve frontě na startovní číslo prožiju malý infarkt, když chtějí po chlapíkovi přede mnou občanku nebo pas. Já s sebou, jak jinak, žádný doklad totožnosti nemám (to by fakt chtěl někdo dobrovolně běžet pod cizím jménem?) a jak se mi najednou hodí, že mě má T. zapsanou v občance. Mé zpanikařené vysvětlování, co moje jméno na rubu jeho zelený kartičky znamená, asi slečnu přesvědčí, že nefabuluju a tašku s číslem a tričkem mi dá. Chlapík mě posléze odchytává a já zažívám krátký okamžik slávy, kdy ve mně někdo pozná autorku mýho blogu. Takže Michale, moc mě těšilo a doufám, že jsme se neviděli naposledy!

Odpoledne balím. Je mi zle. Bolí mě žaludek, přijdu si strašně unavená a neumím si představit, že se postavím na start. Neumím si představit, že uběhnu byť jen kilometr. Posedne mě obsedantní představa, že se tam zabiju. Že někam spadnu. Že se nevrátím. Úzkostí nemůžu ani pít a jíst.
Ale poctivě si napytlíkuju oblečení, jídlo, supplementy, dvě čelovky, externí zdroje (dva! To abych neopakovala chyby z loňska), kabely ke všemu, co je třeba nabíjet, dva litry vody... A furt je v batohu místo!
 Už předem pobaveně pakuju svůj oblíbený token - buff z WS100, který mi dal HH poté, co se nám narodila Káťa. To aby mi připomínal, proč to dělám. A já ho pořád nosím a pořád mi připomíná, proč to vlastně všechno dělám. Bylo mi jasný, že mě čekají nevěřícné dotazy, zda jsem skutečně JÁ běžela Western States a že zase uvidím ve tvářích tazatelů znatelnou úlevu po ujištění, že kdepak, že to kamarád a že tohle byl dárek. Dočkala jsem se. Lidi prostě nezklamou.
Poprvý v životě chystám drop-bag. Dávám si do něj i věci na převlečení. Koneckonců vidět Kals a zemřít. To, že se chci dostat aspoň tam a že mi to bude i stačit, jsem totiž myslela naprosto vážně. Netušila jsem ještě, že všechny ty perfektně nachystaný věcí, který mi měly pomoct dostat se do cíle, ani nevytáhnu, že nakonec nevytáhnu ani ten pytel.
Večer je nečekaně teplo - přes 15°. Tom mě nakonec veze na start, Eva s Milanem, kteří s námi s jejich dětmi letos na dovolenou jeli, nám pohlídali holky, takže jsem nemusela složitě řešit, jak se dostanu na start. 
Tom mi odnese drop bag a rozloučíme se. Zmizí a já si najednou připadám jako na přehlídce Victoria's Secret. Všichni na mě čumí a podle figur ostatních kolem tu já fakticky nemám co dělat. Asi jako byste metráčka přihlásili na miss a oni ho omylem poslali do televizního finále. Téměř všichni kluci jsou hubení, svalnatí, šlachovití, ošlehaní (nejen vlastními) větry. Holky naprosto bez výjimky. A pak jsem tu já. Usedám na obrubník u parkoviště, drbu malýho pejska, kterýho má vedle mě rodina, která vypravuje maminku. "It's for a good luck!" směju se, když mě pejsek začne olizovat. Holku pak potkávám v závodě a "good luck charm" jejího psíka si se smíchem několikrát připomínáme. (Pro sichr pak na parkovišti podrbu všechny psy, co kdyby to fakt fungovalo!)
Po brífingu objevuju Pavla. Zdravíme se, rychle na něj cosi chrlím, nervy pracují. A pak už se odpočítává, výstřel, had se dává do pohybu a já s ním.

Běžíme Kaprunem, lovím dech i rytmus. Kolem fandí lidi, kteří si počkali na start v jedenáct, lidi běží i jdou, takže aspoň pro začátek nejsem na úplným chvostu. Měla jsem si to víc užít. Cesta se záhy stáčí do lesa a stoupá vzhůru v prudkých, krátkých serpentýnkách. Jsem kdesi za půlkou rozsvícenýho štrúdlu. Přede mnou vyrovnaným krokem kráčí hubená holka, já se opírám o hole a funím, abych udržela krok a nezdržovala lidi na za mnou. Ona má hůlky v batůžku a kráčí ležérně s rukama sepjatýma za zády. V tomhle výjevu se krásně zmaterializoval rozdíl mezi Jimi a Mnou. Stoupání mi připadá nekonečný, potím se, mám žízeň, spala bych. To brzo. Konečně se dodrápeme na cestu. Lidi kolem práskají do koní a mizí. Většina z nich jde - a to tak rychle, že i kdybych dokázala běžet, neutekla bych jim. Odmítám se nechat takhle záhy nasrat a jdu si svoje. Dopředu jsem věděla a moc dobře si uvědomovala, že největší výzvou budu já sama, trať, síly, chuť a odvaha. A cut-offy. Jejich nastavení mi dávalo na srozuměnou, že na flákání nebude rozhodně prostor a že budu mít sakra co dělat, abych je stíhala. A tak šlapu, co to jde, jakmile je cesta trochu z kopečka, běžím. Potkávám se s prvním Čechem, Michalem z Tanvaldu. Chvilku běžíme spolu, povídáme si o závodech, kilometry plynou, metry taky. Záhy je tu Fusch s fontánou. Piju, dolívám vodu, za Fuschem vyndavám sluchátka a s hudbou v uších a hvězdami nad hlavou mi to krásně utíká na první cut ve Ferleitenu. Tam jsme byli s holkama v místním Wildparku před pár dny. Stan je postavený hned vedle závor na kraji vyhlídkový silnice kolem Grossglockneru. Dorážím s necelými 50 minutami k dobru na cut. Rychle něco málo sním, vypiju hektolitr teplýho čaje a rychle vyrážím. Lidi kolem prořídli. Mezi mé oblíbence, který jsem pak už bohužel přestala potkávat, patřil hlavně šedivák v kostkatý košili s krátkým rukávem a tváří Clinta Eastwooda. Propadla jsem se na ocas, kam patřím. Těším se na první horu, je mi zima, tak se zahřeju. Míjím Michala, který jde s nějakou holkou a volám na něj, ať kouká taky běžet, čert ví, kdy si pak zaběháme? Netušila jsem, jak pravdivý moje slova budou...
Překvapeně kousek od úpatí hory potkávám Jonase, kamaráda R. a V., který kráčí s nepřítomným výrazem zpátky do Ferleitenu. Na zlomek vteřinu zvažuju, že se zeptám, jestli je v pohodě, ale pak tu myšlenku zavrhuju. Určitě se ho na to ptalo už dost lidí, a když vzdáváte takhle brzy, v pohodě 100% nejste.
Cesta se zvedá a my stoupám po serpentýnách. Snažím se držet tempo, vím, že je za mnou relativně dost lidí a jsem tím pádem v klidu. Terén se mění a my začínáme šplhat po stezičce na Untere Pfandlscharte (2663 m). Když zakloním hlavu, kdesi daleko nad sebou vidím malinkatý světýlka čelovek. Je to šílený, protože jsou opravdu neskutečně vysoko. Začíná svítat. Brzy můžu vypnout tu svoji a nechat se pohltit nádherou vycházejícího slunce.
 Hluboko pod námi se klikatí řeka, podél který jsme teprve před chvílí běželi. Jdu s holkou od malýho pejska. Vypadá utahaně. Mně je docela dobře. Jasně, funím a nohy dostávají zabrat, jsem pomalá, ale jinak mi je fajn. Jsem venku. Jsem v horách. Je teplo. Ujídám průběžně něco málo ze zásob, piju. Myslím na Veverkovic "tady a teď". Zatím to všechno ladí.
Kousek pod vrcholem - když si fotku zvětšíte, uvidíte nahoře malinký lidi a nad nimi ještě menší lidi... a ještě menší...
Pak konečně přelejzám vrcholek. Za ním se objevuje kamenný pole a další vrchol na jeho konci pokrytý sněhem. Slibuju si, že se někde najím, jen co najdu šutr, kde si budu moct sednout. Ale nic takovýho kolem není. Místo toho začíná fičet a já si uvědomuju, že vůbec necítím, že držím hůlky. Místo snídaně vyndávám rukavice, buff a bundu. Tu zapínám ve chvíli, kdy dopadají první kapky. Zvedá se ledový vítr, žene proti nám déšť. V mé suprdupr bundě, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala vloni, mi je krásně. O poznání hůř mi je v mojí nový, úžasný sukýnce, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala  teprve včera. Na převlíkání ale není prostor a tak mířím ke sněhovýmu svahu. Nade mnou se potácí kluk bez hůlek, nechápu, jak to bez nich zvládá, protože mně to přijde celý děsně strmý a nebezpečný i s nima. Po chvíli ho předcházím a po pár (desítkách?) minut jsem konečně u chlápků hlídkujících nahoře. Nohy mám fialový, asi mi je dost zima. Dozvídám se, že je závod kvůli počasí přerušený.
Odtamtud jsme přišli...
...tam jdeme...
...a tohle tam uvidíme.
A tak nerušeně fotím, dokonce si i vrcholek točím. Přelezu přes sněhový pole, přehopsám kamenitou plošinu a vesele se pustím o závod dolů. Když přerušeno, tak se na druhým cutu na Glocknerhausu v klídku převlíknu, dám si jídlo a zahřeju se. Těším se.
Jako bych už nebyla dostatečně poučena - jakmile se na něco moc těším, bývá to debakl.
Na Glocknerhaus dobíhám se 40 minutami na cut a dozvídám se, že závod pokračuje dál. No, tak super, no. Tehdy ještě netuším, že cut se počítá ne od chvíle, kdy pípnete při doběhu, ale od okamžiku, kdy občerstvovačku opouštíte. A tak jím a piju a jdu dovnitř se převlíct na záchody. Stahuju přes zabahněný kecky sukni, boty jsou jak kdybych běžela čerstvě zoraným, podmáčeným pole (což jsem vlastně skoro udělala), tak je musím zout - nejdřív návleky, pak boty. Trvá mi to sto let. Natahuju tříčtvrťáky, šněruju se do bot. Konečně můžu odejít. Beru hole a zdravím právě doběhnuvšího Michala. Sešněruju zbytek kopce. Je 8:50. Deset minut do cutu. Dole je přehrada, jezero a z druhý strany propast šutrů. Přestalo pršet, tak si to všechno fotím. Jsem v klídku, nahoře byla hromada lidí, spousta namakaných kluků, co bych se nervovala?
Vysoko nad Glocknerhausem
Dole u přehrady
Však já se ty selfíčka jednou naučím fotit! Aneb Byl jsem zde, Fantomas!
Jdu, kousek popoběhnu po hrázi a pak je čas začít znovu stoupat, tentokrát na Salmhütte a poté na vrcholek Pfortscharte (2828 m), nejvyšší bod závodu. Kopec se - naštěstí pro mě - topí v mraku. Šlapu vzhůru, vidím kdesi vysoko nad sebou další barevný postavičky, to zas bude něco. Kousek za mnou se vyloupne kluk v oranžovým, jde vyrovnaným, pevným a rychlým krokem. Vysmátá ho pouštím před sebe. Ve chvíli, kdy mi ukáže vlaječky a fáborky mi úsměv ztuhne na rtech. Je to organizátor, která odznačuje trať a já jsem oficiálně poslední účastník, kterýho pustili z Glocknerhausu. Tyvole. Tyvole!
Snažím se přidat do kroku, omlouvám se, že jdu pomalu, ujišťuju se, že mám do 16:00 čas, abych se dostala do Kalsu. On mě uklidňuje, že je to ok, že je to můj závod a že skončit v Kalsu není ostuda a co že jsem běžela zatím nejdelšího? Že by mě to dvakrát povzbudilo se říct nedá. Kopec je prudký, celou dobu je vidět do čím dál větší hlubiny pod námi. Resp. naštěstí není. Výšek se totiž bojím pořád stejně a pořád mám závratě a dělá se mi z nich zle. Co teda dělám v horách? Ve chvíli, kdy se porůznu přelejzají větší a menší skály cestou, fakt netuším.
Chlapík, moje běžecké rande, jak ho záhy v duchu (a pak i nahlas) překřtím, jde vytrvale za mnou. Motivuje mě natolik, že záhy docházím další dva kluky. Oba jsou v pohodě, posedávají, vydejchávají se, já se kolem nich protáhnu a vysmátě jim sdělím, že teď jsou poslední oni, chachá! No. Jsou. Asi tak jednu zatáčku. Pak se hecnou, statnější zmizí, hubený Francouz vyšplhá jako Spiderman skálu těsně pod vrcholkem, před kterou se mi chce hrůzou brečet a křičet zároveň. Jenže za mnou je borec v oranžovým a nade stojí další tři a strach z ostudy (a připomínka mnohokrát opakovaný větičky z propozic, že hlavně nemáme přecenit vlastní síly! Je to technický! Místy hodně technický (!!) terén - počítejte s tím!!) mi nedovolí nic jinýho, než popadnout hole, zatnout zuby a nějak se vydrápat nahoru.
Francouz testuje moji psychickou odolnost - popoběhne, sedne na šutr, zavře oči a jen co se přiblížím, zvedne se a zase odběhne. Obcházíme celou horu po jejím obvodu, mírně stoupáme, sem tam je potřeba přelízt nějaký ty špičatý šutry. Dolů padák jako kráva. Mraky se trhají, objevují se okolní štíty, pod námi nerušeně hlídkují na hromádkách nor sysli. Mé běžecké rande jde vytrvale za mnou, mám pocit, že musím furt jít, když ho mám v zádech. Nakonec aspoň tahám mobil a omlouvám se, že musím poslat smsku domů, T. psal, co se děje, že jsem podle dat furt na Glocknerhausu?
Konečně se dostáváme na Salmhütte. Překvapeně sleduju, kolik běžců se v hospůdce uprostřed hor vysoko v mracích rojí. Rychle dolejvám vodu, propojuju hodinky se zdrojem, abych je dobila a mizím, než si ostatní uvědomí, že teď mají babu oni. Loučím se se svým rande, říkám, že se asi ještě uvidíme. On se na mě usmívá a odpovídá, že až bude tohle u konce, já rozhodně poslední nebudu. Je to jako kdyby mi řekl, že jsem ten nejúžasnější běžec na světě a najednou mám sílu. Utéct se pokusil i posedávající Francouz. Moc mu to ale nejde, říká mi, že ho bolí žaludek. To ho lituju. Nevím, jak vám, ale já nohy a vlastně celý tělo dokážu přesvědčit. Bolíte? Nechce se vám? No, to máte blbý, tak šlapeme. Ale žaludek, to je pěknej bastard, jak se začne vzpjačovat, je zle. Mluví cizí řeči a odmítá poslouchat.
Daří se mi předejít dobrých deset lidí. Šplháme na vrcholek sutí a bahnem. Ujíždí to, od bot kluka nade mnou padají šutry. Na vrcholku zůstávám stát. Tři organizátoři mají obavy, jestli jsem v pohodě. Směju se, že naprosto, jen mám hlad a něco si u nich sním. Je mi krásně. Po dvou nebo možná třech hodinách nejsem poslední. Chlapík mi nabízí svůj batoh k posazení. Házíme fórky. Času ale není nazbyt, jen se pro zajímavost ptám, kdy tam byli první. Prý ve 4:30. My máme něco po jedenáctý hodině. Pěkný. A dolů je to stejná suť a bahno jako nahoru. Ujíždí mi to. Bojím se pekelně. Kolem se prožene další Francouz, mladej, brejlatej a věčně vysmátej kluk, se kterým se budu pár hodin předbíhat. Zavěšuju se za něj, koukám, jak se na lopatu sedá a pamětliva hlášky Honzy Bartase z jeho posledního zápisku - kdo se bojí moc, leží, kdo se bojí málo, leží taky, se snažím najít tu správnou rovnováhu.
Výborná je obzvlášť ta rovná stopa dolů, kterou to pralo čelo závodu...
Můj nedobrovolný francouzský učitel seběhu sutí a bahnem
Vzhledem k tomu, že jsem najednou na pevný zemi a stojím, se mi to zjevně povedlo.
Sbíhám kopec, běžím, kde to jde, něco jako lana už mě nemůže rozhodit, krize zažehnána, teď to jde. Je to super až do chvíle, kdy na sloupku uvidím cedulku "60 km to go". Au. Au! Dostáváme se do údolí, vylejzá sluníčko, je mi vedro a blbě se mi v najednou panujícím dusnu dejchá. Na Lucknerhausu svlíkám bundu, buff měním za kšiltovku a zapomenuvši na nadcházející vrchol, který nás cestou do Kalsu ještě čeká, vyrážím s Francouzem, kterýho přestal bolet žaludek a vstal z běžeckých mrtvých vstříc polovině závodu.
Kopec mě nepříjemně překvapí. Dupeme serpentýnky vzhůru, opírá se do nás slunce. Francouz mizí. Konečně jsme nahoře a tam nás čeká další stoupání loukou. Je to krásný, nádherný výhled, jen by mi nemuselo být to zatracený vedro. Míjím Michala, toho, co jsme se viděli při vyzvedávání čísel. Nahoře se vydejchávám, fotím, připravuju se na seběh. A pak se snažím běžet, mám hodinu a půl na to, dostat se do Kalsu. To bude v pohodě.
Není.
Vůbec to není v pohodě. Seběh je nekonečný. Peru to tam pod tlakem, co mi nohy dovolí. Vidět Kals a zemřít!
Jak blízko se tomu dostanu...

Nemůžu, nemůžu a nemůžu. Jsem kdesi v lese pořád děsně vysoko nad Kalsem. Čas letí jako splašený. Cesta nás žene na nějakou posranou Rundweg, místo aby nás pustila dolů do vsi. Přede mnou nikdo, za mnou šedivák. Začínám kurvovat nahlas: "Fuckin' Rundweg! Fuck it! Fuck it twice!"
Chce se mi brečet. A seru na to. Seru na to na všechno. Píšu T., že nestíhám cut a že to balím. Že jsem hotová, bolí mě nohy, motá se mi hlady hlava, že se musím v Kalsu najíst, jinak se nehnu. Ujišťuje mě, že je to ok, ať tak či tak, ale ať makám, že už je to jen kilák. A já to jebu - slyšíte?! JE-BU! ostentativně jdu, i když by mi gravitace mohla pomoct aspoň klusat - jsme na kraji vsi, na asfaltu. Míjí mě borec bez hůlek, povzbuzuju ho, ať kouká makat. Sama jdu. Pak mi to ale nedá. Myslím na Radka, který to tu před dvěma lety musel zabalit kvůli kolenu. A kvůli němu a jeho kolenu běžím. Protože já pokračovat můžu. Jen nechci. A to je prostě málo. To na vzdávání se nestačí.
V Kalsu se zdržím 17 minut. Prý to byl jeden z nejkratších časů tam. Naleju do sebe trochu polívky, čaje, sním meloun, doleju vodu, dojdu si na záchod, přemáznu, kam si dosáhnu. Drop-bag plný pečlivě nachystaných věcí ani nevytáhnu. Zaplatím za to poměrně tvrdě, ale na tom teď nesejde. Mám pět minut do cutu. Musím pryč.
A tak jdu.
Živou mě nedostanou.

Nevím proč, ale měla jsem zafixovaný, že stoupání na Kalser Tauern je vlastně v pohodě, nic moc hroznýho. Snad proto, že jsem to přežila nebo že to vloni bylo míň hrozný, než jsem čekala, nevím. Každopádně jsem Rumuna bez hůlek, s nímž jsem od Kalsu šla, přesvědčila, že to v klídku zvládáme. Když pak přišly šutry a začlo být jasný, že to nebudu s prstem v nose, že to bude strašný boj a že ten boj o cut prohrajeme,  chtělo se mi brečet zoufalstvím.
Dlouho jsem myslela, že jsme poslední. Nakonec se za námi vyloupla postava v modrým, což mě uklidnilo. Rumun mi nakonec o kus utekl - posílala jsem ho napřed skoro celou dobu - přijel totiž vlakem z Vídně na start, v Kaprunu neměl ubytování, jen lístek na vlak na neděli v osm ráno, kam se chystal rovnou z cíle a do něhož se tím pádem potřeboval dostat. Držela jsem mu ohromně palce. Znovu jsem ho ale došla ještě před stoupáním, prý je o půl hodiny posunutý cut, to dáme! Já už to ale zabalila. Nohy bych přesvědčila, snad i záda a plíce, ale já už chtěla jen domů.
Začalo se šeřit, ochladilo se a stoupání bylo podstatně, podstatně těžší a techničtější, než jsem si pamatovala. Nahoře jsem se s Emilianem rozloučila, on do toho práskl a zmizel. Já mladýmu klukovi z horský služby řekla, že to dole balím. Najednou kolem proběhl chlapík v modrým. Chytla jsem se ho pamětliva sněhovýho pole, který mi vloni dalo zabrat. Jak jsem mohla vytěsnit ty strašný šutry? Jak jsem mohla zapomenout, jak dlouhý to na Rudolfshütte je a pamatovat si jedno ubohý políčko? Nevím. Netuším. Ale teď se zuby nehty držím chlapíka přede mnou. Najednou mě napadne, že to je přece Sam! Sam Straka! Nesměle za ním volám: "Same?!" Nic. Tak to jsem se spletla...
(Vsuvka: Strakovi totiž bydlí hned vedle nás. To se vám může stát jen u R.+V.)
Snažím se běžet. Jsem psychicky totálně rozložená. Vzteky makám, protože se bojím, že mi vypnou lanovku. Najednou mi podjíždí noha a já padám. Poprvé a rovnou zády na ostrý šutr. Bolí to. Brečím dovnitř. Vypočítám si všechny svoje neúspěchy z poslední doby. Rochním se v sebelítosti. Nadávám si za to. Rochním se ještě víc. Rituálně pálím kecky a dávám se na paličkování. Prostě normálka.
Konečně jsem dole. Přebíhám mostek a hrabu se vzhůru.
Organizátoři mi tleskají, fotograf mě fotí. Někdo mě plácá po rameni. Všichni si myslí, že pokračuju dál. Je 21:15, mám patnáct minut na cut. Ve chvíli, kdy říkám, že končím, se mi rozklepe brada. Utírám slzy. Pořadatel na mě vyděšeně kouká. Nemůžu mu ani říct, že mi nic není, protože bych se rozbrečela definitivně. Je mi to všechno líto. Tolik jsem se snažila. Tak moc. Jdu dovnitř. Je tam Sam. Jí, říká, že mám jít dál, že to už dáme, posledních 500 výškových metrů. Vrtím hlavou, kdepak, já už dneska skončila.Vzápětí mi to je líto, ale už nás ženou k lanovce, takže není čas to moc zvažovat. Končí nás dost, sváží nás dolů, kde na nás čeká bus, co nás odveze do Kaprunu. Mám vybitý telefon, nemůžu ani napsat domů a jsem tak hotová, že mi trvá sto let, než najdu zdroj a kabel. V kabince je nás šest. Smrdí to tam k zalknutí.

Na Mittlestation musíme přejít. Skoro nevstanu. Úplně dole lezu pomalu po čtyřech, sama sobě se hystericky směju a sděluju ostatním, že už jsem bála, že mě budou muset vyšťouchnout ven. Smrdutá pohřební atmosféra se při pohledu na naprcanýho kačera, v něhož jsem se během těch pát minut jízdy lanovkou změnila, odlehčuje.
V autobusu mě rozklepe zimnice, chce se mi zvracet, chce se mi spát. Smrdím tak, že nemůžu usnout. Píšu všem, kdo mě během dne povzbuzovali. Je to těžký psaní. Tome, Ritu, Evi, Ali, mami, Mílo a Evi, Péťo, Martine-Veverko - MOC vám všem děkuju, vaše zprávy byly úžasný a neskutečně mi celou cestu pomáhaly. Opravdu.
Bus se serpentýnama hrabe snad sto let. Nebe začínají pročesávat blesky. Upadávám chvílema do komatu, probouzí mě můj vlastní smrad. Celá se klepu. Začíná lejt. Během chvíle se venku rozpoutává peklo. V tu chvíli vůbec nelituju, že nejsem nahoře.

V Kaprunu mě při pohledu na finisherskou bránu přepadne děsivý splín. Splín všech těch jednaosmdesáti kilometrů a víc jak pěti a půl nastoupaných kilometrů, který mi v tu chvíli přijdou jako k ničemu. Není čas se litovat, protože se zvedá vítr. Během chvíle se rozpoutá peklo i v Kaprunu. Vítr mlátí organizátorům se stanem, menší brány lítají kolem. Beru si uvnitř drop-bag, stojím uprostřed jak tvrdý i, kolem postávají, posedávají a polehávají lidi a jejich rodiny. Já tam stojím s pytlem, čekám na T. a začínám vibrovat. Než se během pár minut objeví, klepu se tak, že mám co dělat, abych vydržela stát. Chce se mi křičet zoufalstvím. Odevzdává za mě čip, jdeme k autu. Chválí mě, říká, jak je rád, že nejsem nahoře a já konečně hystericky brečím. Brečím, protože mi to je tak strašně, strašně, strašně líto. Brečím, protože mi je děsně zle. Protože mi je zima. Protože jsem tam nechala všechno, absolutně totálně všechno a stejně to nestačilo.
Celý kolečko...
...a můj nedotažený pokus o jeho překreslení

V penzionu se konečně svlíkám, lezu pod horkou sprchu, lezu do postele, nechávám si udělat housku a mátovej čaj. Něco blekotám, T. mi vykládá, jak mě všichni sledovali a díváme se na výsledky. Podle všeho stáhli všechny zbývající lidi z trati. Najednou je fuk, že jsem nešla dál, stejně bych nedokončila. Od Sama se druhý den dozvídám, že je zastavili těsně pod Kapruner Törlem, otočili je a donutili slízt horu dolů a vrátit se přes celý kamenný pole na Rudolfshütte. Dokonce nepustili lidi ani z přehrady pod horou. Tam skončil Pavel.

Já na trati  nakonec strávila 22 hodin, 14 minut a 20 vteřin k tomu. Hodinky mi naměřily 89,37 km (oficiálně 80), 5573 nastoupaných a 4118 sestoupaných metrů.
Pro porovnání - čas vítězných mužů (neb doběhli nohou společnou a nerozdílnou): 15:03:45; čas vítězné ženy: 17:29:45; z 255 startujících mužů jich dokončilo 137; z 38 odstartovavších žen se jich do cíle dostalo 13.

Druhý den sčítám ztráty - puchýř - 3 ks; zlomený nehet - 1 ks; naražený záda - 1 ks; bebíčka - 5 ks; dvě popraskaný paty a toť vše. Jasně, bolí mě nohy, ale nic hroznýho. Kecky pálit rozhodně nebudu. Když si totiž vyberete ten nejlepší koníček rovnou, byli byste pitomci, kdybyste ho věšeli na hřebík.

(Ale za rok se vracet nebudu - tenhle nakousaný koláč strčím do pytlíku a uklidím do mrazáku na později - za pár let, až ještě něco naběhám a nalezu. Maminka mi vždycky říká, že zmrazený pečivo vydrží dlouho, a když ho vyndáte, chutná mnohdy líp, než začerstva. No a maminky mají přeci vždycky pravdu!)

pátek 14. července 2017

Papírový džin a tučňák s panákem benzínu do sekačky k tanci a k poslechu

Ač opakovaně varována, že mám dávat ty knížky postupně, protože je to pak moc dlouhý a nikdo to nečte, opět se dostávám do skluzu a tak jen v rychlosti, protože o dnešní dávku papírovo-zvukových pokladů vás nemůžu připravit.

#2 (38)
Jonathan Stroud
AMULET SAMARKANDU
Kdo četl Zaklínače, ví, co, resp. kdo, je dítě-překvapení. Kdo ne, ten to půjde pronto napravit. My počkáme...
...
...
...
Hotovo?
Tak jdeme na to.
Amulet Samarkandu, první díl Bartimaeovy trilogie je knížka-překvapení. I takové jsou. Ty, které nesoudíte jen podle obalu, ale i podle názvu. Takové, jež vám někdo přinese domů nebo vám dá, vy ze slušnosti poděkujete a jen vrozený odpor k odhazování knih vám znemožní je rovnou vyexpedovat (nedej bože směr popelnice). Amulet Samarkandu, kdo by takovou blbost četl? říkala jsem si. To bude zase nějaká pseudoromantická slátanina z muslimského prostředí. A tak jsem knihu roky oprašovala a vůbec ji neměla v úmyslu číst.
Víc už jsem se mýlit asi nemohla.
Nakonec jsem po ní sáhla u mamky, přečetla si přebal a začala být zvědavá. Současný Londýn, kterému vládnou mágové? Praha jako největší magická velmoc soupeřící právě s Londýnem? Džinové? Kouzlení? Sem s tím! 
A k ještě většímu překvapení musím říct, že tahle knížka je to báječně zábavné YA fantasy, kde se to jen hemží džiny, ifríty, máridy a spoustou dalších magických bytostí, hloupými kouzelníky, po moci lačnícími mágy a nechybí ani hrozba katastrofy obřích rozměrů. U vyprávěcího kormidla se střídají dva ústřední hrdinové, mladý Nathaniel, nadaný kouzelník (v er-formě) a Bartimaeus, cynický, hláškující džin (v ich-formě), které Nathaniel přivolá a jenž čtenáře oblažuje výbornými, černohumornými poznámkami pod čarou - "...jeden známý byl dokonce roky uvězněný v nějaké špinavé lampě, dovedeš si představit tu potupu?". Oceňuji i to, že ač trilogie, nekončí první díl nějakým vynuceným cliffhangerem. Přesto (a možná právě proto?) si moc ráda přečtu další část se v literatuře jen tak nevidí. 
Suma sumárum je to příjemné, pohádkové a imaginativní vyprávění. Co víc si pod hlavičkou "odpočinkové četby" přát? To vše ve standardně velmi dobrém překladu Petry Diestlerové.

Tom Michell
CO MĚ NAUČIL TUČŇÁK
Tom Michell se narodil do rodiny dobrodruhů. A když vaše máma chová krokodýla a celá rodina je rozeseta po všech koutech světa, jen těžko vás můžou zvlněné kopečky jižní Anglie uspokojit. Tom proto krátce po dvacátých narozeninách vyrazil do Argentiny. Za dobrodružstvím, za poznáním, za nevšedními zážitky. A těch mu Jižní Amerika 70. let poskytla požehnaně. 
Bylo by ale zásadní chybou očekávat divokou jízdu v duchu Indyho Jonese. Kdepak, Michellovo vzpomínkové vyprávění je prosté dramat, zápletky nebo rozuzlení. Jsou to paměti pána, který býval mladým klukem a učitelem na internátní škole, a jenž chtěl zažít něco velikého. A protože byl ochotný pro to něco udělat, splnilo se mu to a na své cestě potkal unikátního parťáka. Psa má totiž každý.
Co mě naučil tučňák je 100% "feel good book" aneb kniha, která je po všech stránkách příjemná, historky jsou milé, zážitky úsměvné a podmanivé podání Kryštofa Hádka celý ten příjemný dojem jen posiluje. Jistě, závěr je smutný, ale i o tom je život - o zrození a o smrti; a mezitím, když budete mít štěstí, můžete zažít velká dobrodružství, pevná přátelství a třeba se i něco přiučit od tučňáka.
Josef Formánek
ÚSMĚVY SMUTNÝCH MUŽŮ
"Si dáš pivo, ne? Ne? Tak aspoň panáka na cestu!" Zrcadlo, který Josef F., jak sám o sobě autor píše, nastavuje naší alkoholický kultuře, přináší mrazivý odraz lidí, kterým se dvě "zdravotní" decky denně vymkly tak trochu z rukou. Je tu bývalý úspěšný podnikatel, ironman a sobec, který nakonec vypil i benzín ze sekačky. Je tu muž, který čeká, až si ho odveze mateřská loď i ten, který zbouchl nevlastní dceru. Jsou tu ti, kterými se nikdo z nás nechce stát.
A je tu autor sám. Josef Formánek, bývalý šéfredaktor časopisu Koktejl, spisovatel, autor populárních knih, alkoholik. Otevřeně na sebe přiznává celou řadu věcí, kterou byste se snad styděli svěřit i knězi.
Josef F., jak sám o sobě referuje, vás vezme na výlet za zdi, za něž se doopravdy podívat v žádném případě nechcete. Úsměvy smutných mužů vypráví o životě v protialkoholní léčebně a osudech jejích pacientů s upřímností, jež nám může pomoct pochopit, že se vejce černýho draka může vyklubat v kapse kohokoliv z nás...
Knihu skvěle interpretuje Filip Švarc a paradoxně ji vydalo vydavatelství Země pohádek - tak přeju autorovi, aby měly jeho zápisky pohádkový konec a on toho draka jednou provždy přemohl.

úterý 11. července 2017

Příběh závisláka. Upřímná zpověď Charlieho Engla, notorika, narkomana a jednoho z největších ultramaratonců současnosti

(37)
Charlie Engle
ULTRAMARATONEC
„Nikomu nevěř!“ hlásal plakát na zdi kanceláře Foxe Muldera v Aktech X, ikonickém seriálu 90. let. Kdyby se Mulderovým heslem řídil i famózní běžec Charlie Engle, mohl by se jeho život odvíjet docela jinak.

Charlie Engle přišel na svět v americké Severní Karolíně v roce 1962. Ve světě vytrvalostních běhů je pojem – spolu s Kevinem Linem a Rayem Zahabem jako první přeběhli Saharu, zúčastnil se celé řady extrémních závodů, několikrát dokončil Badwater Ultramarathon a v roce 2010 se dokonce zúčastnil i legendárních Barkley marathons. Jeho paměti nyní pod názvem Ultramaratonec vydává nakladatelství Práh. A na rozdíl od drtivé většiny autorů běžeckých memoárů, jež jsou dostupné v češtině, má Charlie Engle skutečně co vyprávět... CELÝ TEXT ZDE

čtvrtek 6. července 2017

Natěšený strachování - vyděšený těšení

Za dva týdny budu touhle dobou sedět v Niedernsillu a budu se modlit, abych toho v následujících hodinách naspala co nejvíc. 
Za dva týdny a den budu touhle dobou postávat v Kaprunu, nervy napjaté k prasknutí. Budu si nervózně prohlížet ostatní příšerně vysportované, štíhlé, pružné a nesmírně rychlé, zkušené a skvěle připravené spoluběžce a budu přemítat, kde se ve mně vzala odvaha a drzost postavit se na start vedle nich.
Už teď se...
...nesmírně těším na celé to dobrodružství, které mě bezesporu čeká
...příšerně bojím toho dobrodružství, které mě bezesporu čeká
tenhle schizofrenní pocit násobí vědomí, že jsem v případě nemohla a nedělala maximum - nejdřív to byl bolavý nárt, pak bolavá achilovka, které od začátku roku nepříjemně snížily objem naběhaných kilometrů a způsobily, že jsem nakonec běžela v noci jen jednou a delších a dlouhých běhů taky nebylo zdaleka tolik, kolik jsem si naplánovala. 
Na druhou stranu je třeba říct, že jsem téměř vždycky, když to bylo možné, běžela. Aspoň kousek, aspoň chvíli. 
Usilovně jsem se snažila udržet kilometráž na 60+ týdně a většinu času se mi to dařilo.
Snažila jsem se nastoupat tolik metrů, kolik jen bylo možné.
Snažila jsem běhat tak málo asfaltu, jak jen to bylo možné.
Snažila jsem se nepřestat mít ráda běhání. Ne. Kecám. Snažila jsem se běhání nepřestat milovat. Ráda mám koprovku a zelenou barvu, to ale neznamená, že bych musela mít všechno zelený a jedla jen mnohými nenáviděnou omáčku. Bez běhání být nemůžu. Nebo můžu, ale pak nemůže být nikdo se mnou, protože vrčím a štěkám a po pár dnech bez tohohle mého ventilu i koušu. Neříkám, že to jde tak snadno jako dřív, ale je to jako s každým dlouhotrvajícím vztahem, kdy to vzrušení a napětí prvních měsíců a někdy i let nevyhnutelně opadne a vy musíte najít ty hlubší společný tóny, který vám umožní společně ladit další desetiletí. A tak se s běháním občas hádám a přu, občas mě děsně štve a sem tam ho i nesnáším a nejradši bych s ním sekla, ale stejně jako v tom partnerském životě si ten svůj bez běhání prostě nedovedu představit. 
A tak se těším a bojím. 
Za dva týdny a jeden den odstartuje mé dosavadní největší běžecké dobrodružství. Dobrodružství, jehož semínko zasadila R. v jídelně večer po Kaisermarathonu Söll a které se uchytilo, vyklíčilo a vyrostlo a vzalo na sebe podobu obsesivní představy. Cíle. Snu. Cesta mě povede přes hory a přes doly a já jen doufám, že to, co jsem přípravě dala, mě dovede alespoň do Kalsu na 60. kilometr, abych si prohlídla tu část trasy, kterou jsem vloni neviděla. A doufám, že kolena, který občas zlobí, záda a kůže na zádech, ramenou a vlastně všude, kde jsou nějaký švy, jež se mi tak snadno rozedře do krve, budou tentokrát zarputilejší a jen tak se nedají a dovolí mi se s tratí poprat. 
A tak se chystám. Tahám rozumy ze zkušenějších, snažím se vybavit si vlastní přešlapy a poučit se z nich a stejně jsem si jistá, že stoprocentně na něco zapomenu. A bojuju se strachem. S obrovským strachem z neznámýho, z těch obrovských hor, s nimiž mám tak málo zkušeností a který mě tak strašlivě přitahují, že si prostě nedovedu pomoct. Děsím se výstražných vykřičníků na trati. Děsím se případný druhý noci v pohybu. Vím, jak vypadají halucinace z nevyspání, vím, jak náročný je bojovat s příšernou, nesmírnou a všepohlcující únavou (alespoň k něčemu ty roky, co jsme s M. téměř nespali, jsou). Na to se netěším. Ale těším se na to dobrý. Těším se na přírodu, kterou naše cesta povede. Nesmírně se těším na ten pocit malosti, na tu obrovskou pokoru, kterou ve mně tyčící se štíty vždycky vyvolají. Těším se na lidi, který potkám, protože zatím to byli vždycky velký pohodáři. Doufám, že hvězdy mi budou nakloněny. Doufám, že to, co jsem mohla přípravě dát, bude stačit. Doufám, že budu stíhat - pro mě velice přísný - cuty. Doufám a sním o tom, že se dostanu do Kaprunu zpátky po svých. Tak jako vloni...
Držte mi palce. Budu je potřebovat. A případný rady sem!

(3:55 náš doběh - remcala jsem, že nemám s holčičkama jedinou fotku z cíle. Tak jsme se alespoň dostaly do oficiálního videa)

středa 28. června 2017

Překvapení - strhující morbidita - bídný kompilát

...tak nějak by se asi daly charakterizovat tři knížky, který se mi tu opět nakupily - tak se do nich pusťme, ať je prostor na ty další (nějak moc čtu, možná bych měla dělat občas i něco jinýho... éé... ne).

#0 (36)
Jaroslav Velinský
DZWILLE

"Pera jsou černá... ať nás vedou dál." 

 Nedávno jsem psala o Mechanickém pianu a musela chca nechca přiznat, že jsem tu knihu doma sušila pěkných pár let. Tahle moje slaměnka je ale v porovnání s jinými domácími knižními pomníčky ještě sotva utrženou haluzkou. Dzwille, útlou a malinkou (a přesto 414 stran dlouhou, písmenky naditou) sci-fi/fantasy šisovalo mé sestře na polici slunce od Vánoc roku 1996. Myslím, že ji nikdy nikdo nečetl, ale mě celý ty roky nepřestávala podivně přitahovat. Vím téměř jistě, že jsem se ji pokoušela i několikrát číst, protože mi přišla dostatečně cool, aby dokreslila moji krutě intelektuálsky nezávislou image, již jsem si marně pěstovala (jakmile jsem otevřela pusu, byla jsem okamžitě odhalena), nikdy jsem se ovšem nedostala za stranu 40. Jako důkaz místo slibů mi posloužila stařičká záložka, kterou jsem z ní vylovila před pár týdny, kdy jsem neměla vůbec chuť číst u mamky to, co jsem si přivezla. A tak jsem se po letech znovu pokusila vypravit na cestu do tajuplné země Dzwille, tak trochu pohádky, tak trochu skutečnosti, tak trochu Utopie, tak trochu Atlantidy, tak trochu ráje, tak trochu pekla... kdo vlastně ví?
Začátek je každopádně výborný. Velinský načrtává kontury postapokalyptickýho světa, jímž projíždí vlak, který nikdy nezastavuje a jenž obývají poslední přeživší lidé. Než však stihnete pochopit, kdo je kdo, a co a proč kdo dělá, děj je přetržen a hrdina vržen do naprosto jinýho světa, mezi jiný postavy, do jiný doby, a pak znovu a znovu a znovu... 
Prvních 150 stran jsem přemýšlela, co autor hulil a říkala si, že to musel být sakra dobrý matroš. Děj knihy skáče mezi dějovými a časovými rovinami bez jediného varování a zprvu nepřipravenému čtenáři z toho jde hlava kolem. Už už jsem si brousila nůž nemilosrdný kritiky, která se chystala vytýkat neschopnost udržet myšlenku a rozvít ji v pořádný příběh, zkratkovitost, povídkovost, nedokonalost, nedokonavost... Jenže, pak se jednotlivý nitky začaly provazovat a vytvářet spletitou, fantaskní tapiserii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy si je hlavní hrdina sám sobě otcem, synem a vnukem. V okamžiku, kdy se začaly jednotlivý příběhy proplítat a rozvíjet, jsem už byla plně lapena do osidel imaginace J. Velinského a jen nechápavě - a obdivně - vrtěla hlavou nad tím, jak rozsáhlou fresku ve svém románu vykreslil. Jistě, konec mohl být pompéznější (a přiznávám, že jsem v něj i doufala), ale nakonec musím přes své zklamání uznat, že žádný jiný být ani nemohl. Koneckonců, nikdo vlastně pořádně neví, jak pohádka o zemi Dzwille a Poutníku Bertovi vlastně končí. To už je na laskavém čtenáři. 
Žádný podobný román na pomezí sci-fi a fantasy jsem ještě nečetla. A přestože je pravdou, že nejsem žádný velký znalec žánru, troufám si, tvrdit, že svět, který J. V. stvořil, je v mnohém originální - a kdyby nebyl, krása jazyka, jímž jej vykresluje, to mnohonásobně vykompenzuje (ano, takováhle umí být čeština).

...A máte-li rád černá pera, dám vám v depozitáři vybrat celou kolekci. Teď už výroba neběží, děláme tulejníky. Správní rada se shodla, že je to obrovský šlágr."
"Co to je - tulejník?"
"Hlavně úspěch reklamy. Tulejník není nic zvláštního - ale musíte ho mít. Byl byste blázen, kdybyste ho neměl. Sousedi mají bílého. Vy si koupíte zlatého. Oni platinového. Pak přijde do módy průsvitný. A tak dále. Tulejník do každé rodiny."
"Dobrá, ale k čemu to je?"
"Vždyť vám říkám, že k ničemu."

#37
Mary Adkins
HOW TO SAY GOODBYE
Už dlouho se mi nestalo, abych utíkala ze studijní skupiny jen proto, že vím, že budu mít 45 minut v mhd, kdy budu moct dál číst, abych četla u snídaně i v autě (to totiž normálně nedělám vůbec, protože se mi dělá špatně) - z toho je asi už předem jasné, co si o How to Say Goodbye myslím - a přesně to bude následovat.
HtSG mi přistálo v e-mailové schránce v rámci "partnerské pomoci". To je taková úžasná instituce, kdy kniha vede k další knize nebo i dalším knihám a kdy vám váš odpovědný redaktor pošle .pdf titulu, jehož práva nakladatelství zvažuje a potřebuje, aby knihu někdo přečetl a napsal, co si o ní myslí. 
Inu, protože nemám co číst, samozřejmě jsem nabídku neodmítla. Přečetla jsem si anotaci a usoudila, že tím, co je popisováno jako "feel good" kniha, která se sice zabývá vážným tématem, ale při níž se budete i hlasitě smát, nemůžu nic zkazit. Navíc jsem měla za sebou překlad Trasi a potřebovala si trochu oddechnout.
No, nevím, kdo píše anotace, ale buď ten člověk knihu neviděl ani z rychlíku anebo je to emočně plochý cynik. Usmát se? Ano. Smát se? No, pokud vám přijde na tom, že v 38 zjistíte, že máte před sebou maximálně šest měsíců života, aniž byste vlastně ten život stihli začít žít, něco vtipnýho, pak se budete za břicho popadat. Na tom, že lidé vyrůstají v dysfunkčních rodinách a perou se s bolestí a ztrátami a ještě větší bolestí ze ztrát přeci není nic k popukání. A "feel good book"? No, tak to k popukání jako nálepka téhle knihy skutečně je. Popis obsahu je úplně stejně mimo.
O čem že to je? Kniha je tak trochu o Iris a tak trochu o lidech kolem ní. Je o bolesti a ztrátě a o lásce a životě. Iris je 38, když jí diagnostikují rakovinu plic v posledním stadiu. A přestože se to - jak mi v poslední době připadá - v mainstreamových knihách moc nenosí, Iris skutečně během pár měsíců umírá (a stačí na to prolog knihy). Nestihne letět do vesmíru ani se šíleně zamilovat, adoptovat Afričanče nebo najít lék na AIDS. Ne. Iris žila v zásadě neviditelný život (rozvedená, bezdětná) bez většího dopadu na okolí (sekretářka, která si chtěla otevřít pekařství) a přesně tak taky umírá. Tečka. Byli jste a nejste. Žádná dramata. Žádný deus ex machina. Celá tragédie životní definitivy na 183 normostranách.
Naprosto strhující je forma, kterou autorka zvolila (je na místě se doznat k neskutečné slabosti pro romány v dopisech - od chvíle, kdy jsem v patnácti zakopla o Choderlose de Laclose jsem ztracená) - většinu textu tvoří obsah mailové schránky Irisina šéfa, (ne zrovna úspěšného) mediálního agenta Smithe, zápolícího s hromadou (rodinných) kostlivců ve skříni a závislostí na internetovém gamblingu (ale pozor, žádné drama, žádné slzy, všechno jen tak nějak mimochodem jako ideální dokreslení charakteru postavy, jedno, dvě ťuknutí - kouzlo jazykového minimalismu v praxi). Vedle Smitovy pošty je tu pár mailů od starší sestry Iris, Jade, která se o ni v posledních měsících života starala a která se nedokáže s její ztrátou srovnat. Jade píše mámě, píše lékařům, aby zjistila, jestli nemohli udělat víc a píše si se Smithem, se kterým se tak nějak organicky dají dohromady - nic násilného, žádné červená knihovna a hlavně žádná trapná klišé. To celé je prokládané blogovými zápisky Iris, které začala po sdělení diagnózy (a prognózy) psát.
Zní to jako šílená depka? On to JE depka. A poměrně velká, ALE Adkins to záhadným způsobem zvládla ukočírovat přesně na té správné straně hrany, kdy z vás ty emoce ždíme, aniž by to bylo okatý a hlavně aniž by vám to vadilo. Není to žádná slzopudná limonáda, která by urážela inteligenci. Vůbec ne. Veškerou tíhu témat odlehčuje lehký vyprávěcí styl a forma, která jí umožňuje psát v podstatě celou knihu jako soubor extrémně živých dialogů (případně monologů Iris ke čtenářům) a jako bonus si dělá krásně jízlivou legraci z celé řady aktuálních (virtuálně) společenských jevů, ať už to jsou absurdní internetové komunity, komentáře na internetu, chování sousedů v domě nebo "hvězd" a jejich manažerů.
Ta kniha je... fascinující. Pro mě osobně strašně silná. Ne, nejsou tam žádné hluboké myšlenky a mohlo by se jí vyčíst, že je dost krátká a že se po dočtení posledního řádku budete zuřivě snažit nalistovat další stranu, která tam už není (a po tom zjištění zůstanete zírat s otevřenou pusou), ale i to je součást její výpovědní hodnoty.
Držme palce, aby vyšla. Fakt stojí za přečtení.

#1 (38)
Miloš Mendel
ARABSKÉ JARO
(Tohle je sice taky práce, ale válela se mi v mailu od loňskýho jara, takže si ji s čistým svědomím zapisuju jako splněný knižní rest, to jen aby bylo jasno, že vůbec nefixluju!)

Co k tomu říct? Arabský jaro je recenzní výtisk. Dojmy měly putovat na iLiteraturu ale nepoputují. Proč? Protože na další hádky s "mocnými a mocnějšími" fakt nemám chuť a tohle by k ničemu jinýmu nevedlo. O co jde? 
Miloš Mendel býval jedním z naši předních arabistů. Ten minulý čas je na místě, protože doby, kdy publikoval velice kvalitní práce jsou žel bohu minulostí. Arabské jaro vyšlo v roce 2015 a mělo reflektovat události z roku 2011. Místo potenciálně zajímavý, odborný publikace je to ale tendenční, nezdrojovaný, repetetivní kompilát, který si ohýbá fakta podle potřeby. Na čtenáře neznalýho problematiky může působit úžasně čtivě a můžou na něj udělat dojem autorovy rázný postoje. Jenže prvních 120 stran tvoří splácanina Mendelových dřívějších publikací, který nemají s tématem nic společnýho - nebo mají, asi ve stejný míře, jako kdybyste si koupili knihu o sametový revoluci a první třetina by pojednávala o Čechách od Sámovy říše do druhý světový války. Jistě, všechno souvisí se vším, ale když chci číst o událostech z roku 1989, nezajímá mě Zlatá bula sicilská. Ergo první třetina je vycpávka, kde se autor prezentuje jako jediný nositel vědomostí v republice, všichni ostatní (obzvláště novináři), jsou totální pitomci a diletanti. Diletanti jsou i zahraniční publikující autoři a MM přišel, aby nám osvětlil, jak to fakticky bylo. Problém ale je, že se faktů moc nedrží. 
Sáhodlouhý věty přes celý odstavce, ve kterých si mnohdy dokáže odporovat (a čtenář to často nemá šanci postřehnout, protože nejpozději na šestém řádku jedné věty se prostě nutně musí ztratit), jsou mnohdy plný polopravd. Autor se striktně drží tradiční orientalistickýho, postkolonialistickýho výkladu dějin BV, který se ukazuje v posledních letech jako překonaný. Problémem je, že MM nám ustrnul na přelomu tisíciletí (jediná monografie z použité literatury je z roku 2008, pár z let 2000-2005, drtivá většina pak z 80. a 90. let 20. st.), navíc jeho práce s fakty je dost volná (např. údaje o jemenské negramotnosti si cucá z prstu). Přidejte k tomu i to, že je schopný kategorická tvrzení opírat o novinový články, ale na 350 stranách je jediný arabský zdroj a máte mohutné základy, na kterých můžete stavět i bez lišky.
Samotný události arabského jara jsou podávány zkratkovitým výčtem událostí a ani ty nejsou kompletní (v Egyptě naprosto chybí počáteční jiskra - vražda Chálida Sajjida; Wá'ila Ghoníma MM odsoudil do věčné anonymity atd. atd.). Kniha se navíc hemží překlepy, hrubkami a absurdně náhodně rozesetými arabskými překlady, jež v důsledku působí, že kurzívou napsal vše, co ještě zná. O nekonzistenci v přepisech jmen ani nemluvě. Zkrátka - trvalo mi skoro čtyři měsíce, než jsem knihu nakonec opravdu dočetla, arogantní styl mi zvedal tlak a nezvládla jsem víc jak dvacet stran naráz. Takhle odborný, ani poloodborný text skutečně vypadat nemá.

Ke knižnímu výčtu můžu připočíst i první přeložený titul v letošním roce. Román americký autorky indickýho původu se točí kolem obchodu s bílým masem v Indii maskovaným za náboženský hodnoty. 
Začátek překladu pro mě zůstává tak trochu dechberoucím okamžikem. Otevřete knihu, přejedete prsty přebal, aby zůstala otevřená. Založíte nový dokument. A napíšete věnování. Pak Prolog. A víte, že na několik týdnů a měsíců budete s knihou svázaní tak, jak s ní může být spjatý snad jen autor a možná jeho redaktor. Bude brát každý slovo do ruky, otáčet ho a přetvářet. Bude ho psát znovu. Stejně a jinak. A když se vám nakonec podaří dobrat se na konec a v textu se ztratit tak, že vás tam laskavý čtenář nenajde, dostane se vám pocty nejvyšší. 


A jinak pořád běhám... dneska třeba tady:

čtvrtek 22. června 2017

#kdyznebehamctu #kdyznectubeham

Přesně takhle taguju své dva největší koníčky na instagramu. Ó ano, já zarputilý odpůrce sociálních sítí jsem podlehla facebooku pro negramoty. Tak kdybyste tam někdo byl a já o vás nevěděla a měla bych vědět, tak si mě mezi těmi miliony jiných fotek najděte.

V poslední době se kolo času točí tak rychle, že z toho mám skoro až závrať, docela jako včera, kdy jsem ze zoufalství nad televizním programem zapnula satelit a při rozdělávání hromad lega, kteréžto je u nás poslední měsíce nejpopulárnější hračkou (a máme už asi dvacet krabic všehomožnýho a aby to M. dokázala zase sama složit, rozkládám jí to pečlivostí chovance Bohnic trpícího akutní OCD po popsaných pytlíčkách do originálních krabic) se zaposlouchala do rozhovoru s jakýmsi katarským právníkem. Ten mluvil tak strašlivě rychle, že má snaha ho vnímat, rozumět mu a ještě si nějak přechroupat končila pocitem ne nepodobným požití metru piv a jedný zelený. Doba je dynamická, jak říká el profesor, a já jaksi evidentně víc čtu, než píšu. Nebo aspoň než píšu blog. Dokonce i má sestra, která písmena běžně polyká bez kousání si stěžuje, že jsou mé posty příliš dlouhé. A tak to dneska zkrátím a dám vám ty knihy jen dvě (anebo možná tři? Hm?) a další dvě (tři...) třeba zítra... nebo pozítří... nebo za týden (spolu s dalšími, co do té doby přečtu... a spirála se točí a točí a točí...)

#-1 (35)
M. L. Stedmanová
SVĚTLO MEZI OCEÁNY
Dojáky obvykle nečtu. Rozhodně ne, když předem vím, že jsou to dojáky. Srdceryvné a sladkobolné čtení mě obvykle nedojímá. Obvykle mě uráží autorova snaha ždímat ze čtenářů emoce. Roňte slzy, spotřebovávejte kapesníky! A kupte si můj další titul! Světlo mezi oceány (komu se podaří zjistit, co znamenají ony iniciály M. L., má u mě pivo!) jsem kupovala pod stromeček mamince. Slečny, paní a ženy román na internetu vychvalovaly, inu, tak proč to nezkusit. Nadšení matky rodu i mé sestry bylo nezměrné a hláška: "To si musíš přečíst, protože si o tom potřebuju s někým popovídat!" mě přesvědčila, že si ji prostě musím - byť dost drsně mimo pořadí - přečíst taky.
Překvapivě jsem se během krátký doby vrátila zpátky do australský Tasmánie. Světlo mi z hlavy vymazalo i poslední představy téhle části světa jako místa horkýho a slunečnýho. Tom, veterán z první světový války se vrací do rodný Austrálie. Přijímá místo správce majáku na vzdáleném ostrůvku Janus. Osamělý život, osamělá práce, stereotyp, ticho, žádní lidé. Pro veterána z drastických bojů, mladého muže, jenž viděl příliš mnoho a zažil víc, než dokáže jedna mysl pojmout, ideální místo. Po krátkém setkání s mladou dívkou na pevnině navíc možná není až tak sám. A sám skutečně nebude. Jenže původní idylka tak idylická, jak jen může v drsném prostředí být, vezme záhy za své. Ukáže se, že jeho žena nedokáže donosit dítě. A velký sen praskne jako mýdlová bublina. 
Nedávno jsem tu použila onen provařený citát o tom, jak je rozhodnutí stát se matkou to nejzásadnější, které v životě učiníme. Jak si vědomě vyrveme srdce z těla a necháme ho už navždy pobíhat kolem. No jo, ale co když to srdce vedle vás nechodí? Co když jste připraveni se ho vzdát, co když to uděláte a ten, kterého jste měli vyhazovat do vzduchu, prdět mu na bříško a foukat mu rozbitá kolena na svět nikdy nepřijde? Co když odejdete s mužem na osamělý kus skály uprostřed oceánu, protože věříte ve svůj sen a ten se rozpadne na tisíc střepů, jež nedokáže nikdo posbírat? Co potom? A pak - a pak jednoho dne váš sen připluje v loďce po moři. Co byste udělali? Odstrčili ho zpátky? Jenže co když ten sen je pro někoho jiného, někoho, kdo žije daleko od vás, skutečností a vy mu tím, že si jej přivlastníte, uděláte ze života noční můru? Co když věříte, že děláte něco v nejlepší zájmu všech? Není nic horšího, než když člověk ve snaze nikomu neublížit nakonec ublíží všem. Světlo mezi oceány je srdceryvný, strhující příběh z dávných časů a dalekého místa navíc s krásným přebalem. Je to tradičně vystavěný román z dob, kdy čest a smysl pro ni měly mnohem větší váhu, než si dovedeme představit, kdy se manželské svazky netrhaly jako toaletní papír, kdy na věky věků (a věků a věků a věků a věků) bylo bráno smrtelně vážně. Vyprávění o tom, že za některá rozhodnutí se platí opravdu nehorázná cena, dostane rozhodně více rodiče, než čtenáře bezdětné, určitě víc ženy než muže a nejsilněji si ho prožijí matky malých dětí, protože ty v něm uvidí sebe.

#-2 (36)
Rowan Coleman
KNIHA VZPOMÍNEK
To jsem si zas dala. Uvěřila jsem sympatickému přebalu posledního titulu britské autorky v kombinaci s pozitivním hodnocením na Databázi knih. Jenže jsem se jaksi nepodívala, KDO to hodnocení píše. Ach jo. No jo. No nic. Takže vzhůru na věc, dneska to máme krásně vyvážený - jeden velmi dobrý rodinný román nám trůní proti jednomu mizernému rodinnému titulu.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak může někdo získat věhlas jako dobrý vypravěč a přitom být tak mizerný spisovatel? Silné téma předčasně rozvinutého Alzheimera v kombinaci s několika (žel bohu velmi málo) silnými scénami totiž nemůže v žádném případě vyvážit plytkost děje a stereotypní unylost postav. 
Následující komentář obsahuje *SPOILERY*, byli (i když spíše byly) jste varováni.
Kniha vzpomínek je takové typicky "ženské" čtení. Osobně tuhle škatulku ze srdce nesnáším, ale něco na ní asi bude. Neumím si představit chlapa, který by tuhle rádoby srdceryvnou limonádu přečetl a neslezly mu z toho nehty aspoň na jedný noze. Přestože základní osa příběhu (matka - dvě dcery (20 a 3) - demence a vidina brzkého konce krátce po čtyřicítce) vyloženě čiší potenciálem, autorka jej uchopila v souladu s tématem tak dementně, jak jen to šlo, snad aby se někdo necítil příliš sklíčeně.
Všechny postavy jsou krásný a úžasný a obětavý a děsně hodný a chápavý a milý. Nikdo není tlustý, brýlatý, šišlavý, pajdající, koktající. Nikdo nemá žádný zásadní problém (až teda na toho Alzheimera), všichni jsou v jádru zlatí lidičkové se srdíčkem na správném místě, kteří navíc vypadají jako by z hollywoodu utekli. Hotová cukrová vata. A tím samozřejmě teprve začínáme.
Samotný děj se točí kolem slaboučké zápletky vystavěné na jednom zatajeném těhotenství - už vidím dvacetiletou holku, která kopne kluka, co s ním chodí, do zadku, přestože je těhotná a on ji nebije/nepodvádí/nechlastá/nefetuje... a rozhodne se být s děckem sama. Budou jich zástupy - protože ona už tehdy ví, že on není ten pravý. Jasně, vezměme otcům děti! Oni přeci nemají právo podílet se na výchově... Základní premisa v mých očích nečiní z hlavní postavy hrdinku, ale sobeckou slepici, kterou v jejím rozhodnutí podpoří dokonce i její matka. Tak když je holka ve dvaceti tele, tak aspoň ona by mohla mít rozum? Ale kdeže. Poté, co začne Claire, jak se ústřední postava jmenuje, blbnout, chce najednou, aby se její dcera s biologickým otcem seznámila. To, že on má vlastní rodinu a život, ji vůbec nezajímá. Jasně, nic mu neřekla, nechala se zapírat, ale teď, po 20 letech, je na čase, aby přijal dcerušku sakum prdum! A víte co? Víte, co se stane?! No jasně - on to udělá! A kdyby jen on! Jeho manželka a dvě dcery jsou naprosto v pohodě, když k nim nakráčí vyšinutá ženská s těhotnou adolescentkou a sdělí jim: tramtadadá, tady nás máte! (Dokonce se obejmou. Obejmou!! Umíte si to představit? "Ahoj, kdysi jsem šou*tala vašeho manžela, tohle je náš plod láska! Já brzo natáhnu ráfy, ona je zbouchnutá, tak vám ji tu nechám, je to v poho?" "Ó, ano! Jistěže! Pojďte dál, šálek čaje? Nebo raději pevné objetí?" O_o)
Ano, jistě, dcera je totiž taky ve dvaceti těhotná a protože se historie trapně opakuje, i ona zůstává sama, bez dokončené školy. Tedy, ona sama nezůstane, protože stačí, aby vešla do baru a chovala se jako arogantní, vylízaná pinda a hned jí padne k nohám nejkrásnější kluk ve vesmíru (jenž shodou okolností pracuje za barem a taky nestuduje a umřela mu máma, takže je děsně chápavej) - a stačí dvě holý věty a on ví, že ona je ta pravá. (Dá se zívat a zvracet zároveň? Dá - zííí-grrrrc-vvvv.)
A pak je tu mladý manžel hlavní hrdinky, který s ní má tříletou dceru, prostě lásky jejího života. Na něj je navázaná druhá, děsně tajemná zápletka knihy (začínám být v zívání/zvracení fakt dobrá) - kdy se s ní setkává a nechává ji věřit, že je někdo jiný, protože ona ho vůbec nepoznává. Jasně, spoustu věci si pamatuje, ale jeho, selektivně, vymazala.
Ne, naštěstí o Alzheimeru nic moc nevím. Ne, naštěstí jsem nikdy neměla tu čest se s někým, kdo jím trpí setkat, natož o něj pečovat. A doufám, že mě to stejně jako tsunami nebo horečka dengue nikdy nepostihne. Přesto se nemůžu ubránit tomu, že autorka s nemocí nakládá tak, jak se jí to hodí. Protože tohle je prostě... dementní. 

Samozřejmě v mezidobí taky běhám. Ne že ne. GGUT už je za měsíc, já začínám mít staženou p*del tak, že i párátko by byl problém a snažím se navzdory všem chytrým poučkám dohnat to, co jsem na jaře nestihla. A tak běžím jeden večer přes půlnoc s T-Birdem do Říčan. Teda já běžím, on se vedle mě courá, ani se nezpotí (což je jasný důkaz existence záhadnýho fyzikálního jevu, kdy se dvě reality protínají, nicméně pravidla kinetické energie uvnitř nich fungují zjevně jaksi odlišně). Stavujeme se v pár hospodách, on pije pivo, já se omlouvám, že se se mnou musí otravovat. Cestou do sebe cpu nějakou proteinovou tyčinku z dm - to jako v rámci testování stravy -, která doma chutnala ke kafi fajnově, o půlnoci u krajnice státovky ji do sebe nemůžu ani nacpat, natož polknout...
Nejlepší je putyka v jakýsi vesnice před nebo za Kralevicemi (tuším), kam doráží pozdě po jedenáctý a kde jsou z nás místní štamgasti dost auf. Jasně, dva lidi v lycře jsou fakt exoti, za to borec houpající před hospodou hluboký kočárek a chlapík s jedním okem a krysou na rameni je naprosto ok... Ke konci už remcám a kňourám, což nesnáším a samozřejmě se objevují černočerné myšlenky na to, co já v těch Alpách budu dělat, když mě pár hodin po kulturním povrchu totálně odrovná. Ale doma jsem na sebe, jako vždy, pyšná, že jsem vydržela... (Petr naběhne o dvacet kilometrů víc... a ráno jde na další třicet. Ehm. No. Jak říkám. Různé reality...) 

A taky jezdím na kole a je to super. Kdysi jsem běhávala v zoufalý snaze zhubnout a to, co mě opravdu bavilo, bylo kolo, tak si to teď příležitostně krásně připomínám. Zašla jsem tak daleko, že jsem dokonce kolo koupila i T. a nutím ho jezdit do práce. Nemá to se mnou jednoduchý. 
Včera začalo astronomický léto. Teploty venku to jen potvrzují. Inu, pocením vpřed, přátelé! Ty kilometry se samy nenatočí!

čtvrtek 15. června 2017

Za TŘI!

Za chvíli to budou přesně tři roky, co jsi přišla na svět. Je až k neuvěření, jak rychle jsi vyrostla a jak veliká už jsi a stejně tak nepochopitelný je, že jsi tu s námi někdy nebyla.
Káťo, ty zvíře moje, z tvojí neutuchající energie, umanutosti a zarytosti jdu velmi často do vrtule, ruku v ruce s tím jde ale tvoje veselá povaha, nadšení a houževnatost, který mě nepřestávají přivádět v naprostý úžas. Miluješ zvířátka, přírodu, pohyb. Často mám pocit, že neumíš normálně chodit, protože pořád běháš (a často mám pocit, že neumíš normálně mluvit, protože jsi děsně hlučná :-). Máš ráda sladkosti, ale i salámy, prostě vzor zdravé výživy, máš ráda pohádky, malování, zpívání, tancování, kostky a plyšáky, ale nejraději ze všeho máš kolo.
Káťo, všechno nejlepší k těm tvým třetím narozeninám, lásko moje blonďatá. Buď dál zdravá a nepřestávej se smát a objevovat. Svět tam venku je totiž obrovský a čeká jen na tebe!
A protože narozeniny jsou takový sentimentální den - obzvláště tedy pro rodiče, pro oslavence je to od určitýho věku supr příležitost dostat nový lego/kolo/barbínu/hru/telefon/počítač/vožrat se s kámošema jako to hovado, poblít se doma vedle hajzlu a dostat od milujících rodičů přes hubu/sedět v koutě a zpytovat, že jsem zase o rok blíž definitivnímu finále a co jsem za ten rok stihl(a)? Hm?/zapomenout, že nějaký narozeniny existují... - usoudila jsem, že se s vámi podělím o popis Kačenčina příchodu na svět tak, jak jej vnímala moje sestra, která s námi jela jako doprovod.

Jak jsme si porodili Kačenku (v patnácti bodech)

Když máte jedinou ségru, která čeká svoje (prej)poslední miminko a chce, abyste u toho byli s ní, nejdřív tomu nemůžete uvěřit, pak hodinu dojetím brečíte, dlouho se těšíte a pak skoro tři tejdny nepijete před spaním víno, ani si na noc nevypínáte zvonění na telefonu, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska, že jo.

Další výhodou toho, že nejste otec-u-porodu-a-spolustvořitel-toho-všeho je, že nemusíte absolvovat naživo předporodní poslíčky, strachy, stresy a zbytečný cesty do porodnice pár dnů před tím skutečným dnem D. Máte to ale samozřejmě online, takže žaludeční neuróza vás tak jako tak nemine. Naopak. Tisíckrát študujete navigaci, počítáte, jak dlouho vám to bude trvat do Neratovic a začnete usínat s mapou pod polštářem, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska a vy jste dojeli někam, kam vůbec nechcete.

Přesto všechno vás v neděli ráno úplně rozstřelí, když na telefonu vidíte, že celou noc se něco dělo a vy (nejspíš díky nulovým dávkám alkoholu) jste spali jak pařez. Najednou už to není žádný CO KDYBY, ale je to JAKOTYVOLEFAKTDNESKA a vám dochází, že jste si to celý nevymysleli.

Tak nějak to maj podle mě všichni, kdo se někdy ocitli v podobný situaci. Dál už musí každej sám. Třeba takhle nějak:

1. Je asi osm ráno, v jedný ruce držím kafe, druhou si podle googlu zuřivě maluju mapu. Jo jasně, přesně vím, kudy do porodnice, jen mi jaksi nedošlo, že nejdřív je potřeba dovézt hlídací babičku do Prahy a co kdyby se náhodou vybila navigace, že ano.

° Evidentně jsem už tou dobou nebyla při smyslech, protože když jsem na první světelný křižovatce z toho kafem pocintaným cáru papíru četla pokyny typu "vlevo hned za kolejema a pak přes koleje vpravo" nevěděla jsem ani jak se jmenuju, natož kudy mám jet.

2. Sedíme v autě. Tomáš řídí, já nerodím, takže nemusím sedět vzadu a protože je neděle ráno, kupodivu jedeme celkem svižně. Jíťa chvílema hekne, kontrakce měříme na hodinách u rádia a jsou asi co tři minuty, takže nikdo nepochybuje o tom, že tentokrát fakt nejedeme zbytečně.

° Vůbec netuším, jak jsme se tam ocitli, ale vzhledem k tomu, že babička s námi není, usuzuju, že jsem trefila, kam jsem měla, vysadila ji a přesedla jsem si do jinýho auta. Jsem dobrá!


3. Stavíme na benzínce. Nevím proč, a to až do chvíle, kdy Tomáš vychází ven a v rukou vítězoslavně třímá... porcovací kleště na kuře! Vtipkujeme, že klidně můžem rodit hned teď, když už nástroje na nástřih bysme teda měli a jedeme dál.

° Dlouho jsem nechápala, kde se ty kleště na benzínce vlastně vzaly a hlavně, proč má někdo, kdo veze rodící manželku, myšlenky na grilovaný stehýnko, ale prej je tam za ty bonusový body přece nemohl nechat.
°° Pokud to čte někdo, kdo rozhoduje o našich budoucích životech, tak já bych v tom příštím měla ráda nervy jako můj švagr. Předem díky!


4. Jedeme výtahem. Sedím v čekárně. Hledám automat na kafe. Piju kafe. Sedím venku. Je dopoledne, nikde ani noha, ptáci řvou, já piju další kafe a čumím, že jsme asi fakt v porodnici a budu teta. Podruhý.

° když už jsme u toho příštího života, tak by mi evidentně neuškodilo i o něco kratší vedení (to jen tak pro jistotu)


5. Jsme v nějakým divným a dost pokaděným parku u nemocnice. Doktor prej vypadal jako pedofil z německý detektivky a díky jeho "vřelému přístupu a lidskému chování" je po kontrakcích. Zcela suverénně navíc tvrdil, že tohle teda rozhodně není porod a že každá rozumná žena by se nechala preventivně hospitalizovat.
Vzhledem k tomu, že jsme rozumný všichni tři (ač někteří nejsou žena), sedáme do auta s tím, že nám celý Neratovice můžou trhnout klepetem a že když se nic neděje, můžeme to nic jet v klidu dělat k babičce na zahradu.

° Dodneška nechápu, jak jsem to všechno mohla tak rychle a hlavně V KLIDU vymyslet, naplánovat a navíc přimět ty dva k tomu, aby mi věřili, že děláme dobře. Asi kombinace těch hektolitrů a kafe a pohledu na Jíťu brečící, že s takovým slizákem už nechce ani mluvit, natož rodit.


6. Jsme v Praze. Je něco kolem poledne. Jíťa se zavírá do ložnice, odkud se ozývá pravidelný pořvávání. Na to že nerodí, je podezřele častý a pravidelný, ale snažíme se tvářit, že nás to nenervuje a že je to vlastně normálka. Největšího mistrovství v tom dosahuje babička, která jí nandavá vrchovatej talíř francouzských brambor s tím, že je čas na oběd a že má určitě z toho neustálýho hekání hlad jako vlk.

° musím psát, že KUPODIVU nic nesnědla, nebo to tím jenom zbytečně prodlužuju?;)

7. Stojíme před barákem. Tomáš cpe Madlenku s babičkou do svýho auta, já vyndavám dětský sedačky z toho mýho a cpu si je do kufru. Jíťa mezitím nerodí někde na cestě mezi bytem, výtahem a parkovištěm. Když vidím ten nechutnej bordel a tunu drobků, co zůstala na sedačkách, snažím se to trochu hystericky smést aspoň na zem (když už ven to nejde), ale nedá se říct, že bych byla úspěšná.

° je hodně věcí, ve kterých se s mou sestrou lišíme, ale hranice vnímání čurbesu jednoznačně zaujímá čestné místo v první desítce. Už ve chvíli, kdy se uprostřed toho prasečáku uvelebila a ani si ho nevšimla, mi mohlo bejt jasný, že o sobě neví. Nechápu, že nebylo.
Že by moc kafe?


8. Jedeme po Praze. Pomalu, protože přes koleje to drncá. Bavíme se o Vraždách z Midsommeru a dětských jménech, který poslední dobou vídáme v okolí a který by se spíš hodily na psa. Prostě takovej normální nedělní výlet k babičce.


9. Jsme na dálnici. Snažím se jet pomalu, ale drncá to jako prase. Jíťa se ptá, jestli neva, když si klekne. To mi rozhodně neva. Spíš mně jí je líto (kdo nikdy nejel s našima dětma autem, když si dávaj rohlík, ten nepochopí). Ve chvíli, kdy přestane mluvit si říkám, že drncat to bude stejně a šlapu na plyn. Bojím se dívat na hodiny, protože kontrakce jsou čím dál častější. V mezičasech se mi omlouvá, že řve a já jí naopak neustále opakuju, ať kouká řvát, protože mě to uklidňuje a aspoň vím, že je živá;)


10. Sjíždíme z dálnice. Zbývá projet pět vesnic a jsme v porodnici. Kupodivu už i mně je jasný, že nikam jinam nemá smysl jezdit. Ve třetí vsi před Nymburkem se uklidňuju tím, že mám v kufru čistou mikinu, do který to miminko kdyžtak chytím, aby se hned v první minutě života nemuselo válet ve strouhance. Taky jsem pevně rozhodnutá zavolat 911, čímž se absolutně uklidním a poslední vesnici projíždím devadesátkou.

° poučení do života - nikdy, opravdu NIKDY nemyslete před porodem na americký detektivky a už vůbec se o nich nezmiňujte nahlas! Můžete totiž pod jejich vlivem učinit rozhodnutí, díky němuž budete i po roce vypadat jako absolutní dement.


11. Parkujeme před porodnicí. Tomáš přijíždí během pár minut (nevím, kdy se zbavil babičky a dítěte, ale evidentně to udělal rychle).
Vybíhám do druhýho patra a říkám sestřičce, že jim vezu ségru. Na dotaz, kde ji mám, inteligentně odpovídám, že asi rodí někde na těch schodech. Přiblble se usmívám, načež se z ohybu schodiště vynoří Jíťa a mezi kontrakcema se snaží usmívat podobně přitrouble.

° nějaká genetická chyba nebo co;)

12. Asi vypadáme, že jsme si to vymysleli, protože když se konečně najde někdo, kdo by jí vyšetřil a ukazuje se, že na žádný předporodní tanečky a procedury není čas, začne všechno svištět jak v nějakým zrychleným filmu. Najedou mám na sobě mundúr a už nás ženou na sál.
° tohle je jediná fotka "před", kterou jsem stihla ani nevím kdy a proč vlastně;)
13. Jsme na sále. Jíťa tlačí, Tomáš jí drží nohu a já nevím co bych, tak namáčím vatu a utírám jí ksicht, protože si až moc živě pamatuju, jak nechutně se člověk potí. Připadá mi, že na jedno nadechnutí tlačí snad půl hodiny a evidentně nejsem sama, protože sestřička se ptá, jestli je paní potápěč. Uklidňujeme ji tím, že ne, že jen běhá maratony, ale pak už na pokec není moc času, protože najednou je venku hlava a než se rozkoukám, tak i celá Kačenka.

14. Hned nebrečí, protože si lokla vody, ale během pár vteřin začne kňourat.
Je neskutečně mrňavá, heboučká, roztomilá a celá naše;)
Fakt neuvěřitelný!
Sedím v nemocničním kiosku, piju pivo (kafí už bylo pro dnešek dost), tlemím se jako magor a nejsem schopná ani napsat esemesku, jak se mi z toho fičáku klepou ruce. Vůbec nechápu, že ještě před hodinou jsme byly na tý dálnici a jak se to stalo, že najednou máme to miminko, který se podle MUDr. Chytrolína z Neratovic mělo narodit nejspíš až za měsíc.

° Zazvonil zvonec a během tří hodin jsme byli pěkně doma. Tentokrát už všichni čtyři;)

Hlavně že jsem tvrdila, jak to tentokrát vezmu hákem.
Ha. Ha.
Jako bych se neznala.
Neříct si ale, že 15 bodů je maximum, budu tady sedět ještě zítra.

° jo a díky, že jste mě vzali s sebou!;)